Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Divnej ročník – Blízká setkání  
- 21. ročník Mikulovského výtvarného sympozia “dílna“ 2014

místo konání: Mikulov
sympozium: 12. července – 9. srpna 2014
výstava: 10. srpna – 31. srpna 2014

V trvalosti a dlouhodobém konání téhož je síla a v Mikulově to moc dobře vědí. Svědčí o tom tradice výtvarného sympozia, jež letos vstoupilo do své třetí dekády. Není divu, že mikulovská sbírka je největší svého druhu v republice a jedná se snad o jedinou, která soustavně a koncepčně sbírá aktuální umění. Za posledních dvacet ročníků se zde objevilo velké množství významných, převážně českých, ale i zahraničních umělců. Další raritou je fakt, že všechna díla zastoupená ve sbírce města vznikla přímo na mikulovském zámku nebo v jeho zahradách.

Dvacáté první pokračování bylo ryze malířské. Setkala se zde šestice malířů v čele s hrajícím kapitánem Stanislavem Divišem, kurátorem letošního ročníku. Diviš k sobě pozval pět umělců a vytvořili v průběhu měsíčního pobytu velké množství děl. Každý z účastníků vystavil reprezentativní soubor obrazů plynule navazující na jejich kontinuální tvorbu. Umělci střední či starší generace předvedli, jak je pro ně důležité držet se pěvně média malby a jak umí své dlouholeté zkušenosti předvést a ve stálém hledání sebejistě zúročit.

Václav Bláha, ačkoliv pokračoval ve svých figurálních kompozicích, byl jediným umělcem, který nechal do základního kamene svých obrazů promluvit zdejší krajinu a její paměť. Bláhu ve studiu charakteru okolí nejvíce zaujala samotná topografie místa nesoucí v sobě téma hranic, vyhnanství, pohledu na scenérii pálavských vrchů z nedalekého Rakouska a naopak pohled do ciziny, někam ven.  Pocit přítomné dějinné křivdy je vetknut do velkoformátových pláten, zobrazených postav, textu, barevné atmosféry a několika kilogramů barev. 

Stanislav Diviš na sympoziu pracoval s tématy odvozenými ze středověkého vesmírného výzkumu. Vznikl astrální cyklus maleb odkazující k odrazu makrokosmu v mikrokosmu a naopak. Obrazy jsou malované pro autora typickou koloristickou metodou, kde mají svůj smysl zvolené barvy, ale samozřejmě i tvary zastupující konkrétní entity a kompoziční uspořádání. Vztahy mezi zobrazenými zástupnými symboly jsou volné, i když vycházejí z konkrétních pečlivě nastudovaných předloh a nabízejí řadu interpretačních rovin.

Aldin Popaja  (původem z Bosny a Hercegoviny), Divišův absolvent a také asistent z malířského ateliéru na UMPRUM, kde oba do roku 2010 působili, rozvíjel v Mikulově cyklus, na kterém pracuje v posledních čtyřech letech. Od hyperrealismu druhé poloviny devadesátých let se Popajův rukopis vyvíjel a v poslední sérii se dostal až k postupné fragmentizaci vzpomínkových námětů barevně a tvarově se uvolňujících. Jedná se o abstraktní variace a subjektivní hry s obsahovými symboly. Kolážovitým způsobem rozehrává barevné plochy s konkrétními náměty převzatými z kamenných pomníků v bosenské krajině. Obecně by se dalo říci, že cyklus obrazů prezentuje výřez z malířova celkového díla, jehož stěžejní linkou je vlastní původ, identita, válečná a poválečná balkánská zkušenost z 90. let 20. století.  Výpovědní hodnota pláten výchozí subjektivní rovinu obsahuje, ale zároveň velmi silně přesahuje a dostává se k obecnější výpovědi o naší nedávné i dávné historii a otevírá tak otázky, které právě v těchto dnech opět nabývají ve světě na aktuálnosti. 

Oldřich Tichý, další účastník, maluje povětšinou své obrazy, jak sám říká, metodou „na první dobrou“. Tento přístup, kdy malíř své obrazy nepředkresluje či malbu příliš nevrství, vyžaduje absolutně jistou ruku a malířskou vyzrálost. Tichý je tímto talentem obdařen a svou malířskou zkratkou vyjadřuje momenty, které vypovídají o základních, ale velmi důležitých momentech lidské existence a pocitech člověka. Od obyčejností řešených s nadsázkou se pohybuje až ke složitějším a tíživějším pocitům lidské duše. 

Nejblíže to měl do Mikulova brněnský malíř Petr Veselý. Dalo by se říci, že Veselý pracuje úsporně. Na jeho plátnech není nic zbytečného. Barevně jsou povětšinou zanechána v základní bílé barvě, která je obsahově zkonkretizována ve valné většině barvou šedou, poméněkrát červenou. Obrazy působí jako světlo a stín v paměti, v pocitu nebo vizi vnitřně uchopené jako idea daného či zkoumaného. Vidíme fragment domu, okna, figurální siluetu, kýbl s hadrem, starou vanu, esenci, časovost. Na sympoziu v těchto námětech pokračoval dál. Vedle toho vznikl na sympoziu, co se počtu týče, největší soubor pěti maleb pracujících s jedním tématem (závěsem či rouškou).  

Jan Pištěk zaujímal v partě letošního sympozia nejvíce abstraktní polohu. Přestože abstrahovaná poloha je patrná ve větší části jeho celkové tvorby, až v Mikulově je představena v natolik čisté míře. Autor pracuje cíleně s vizuálním účinkem barev a vnitřním tajemstvím samotného vzniku viděného. Asociativnost obrazové exprese se nachází až v druhém plánu jeho obrazů. Právě tímto pojetím se předložený nový cyklus liší od dřívější tvorby. 

Jak bývá na sympoziu zvykem, je k účastníkům pozván do role technického asistenta student vysoké umělecké školy. Letos byla v roli asistentky Viktorie Prokopová, studující design na UMPRUM v Praze. V průběhu sympozia byla nepostradatelnou součástí týmu a vytvořila vlastní expozici, pracující spíše s tématem obrazu než s malbou jako takovou. Její instalace vyrobených dřevěných rámů porušuje plošnost malby, hledá její objektovost. Výsledná prostorová kompozice tak doplňuje celek výstavy o jinou tematizaci malby.  

Výsledek měsíční práce umělců prezentovaný výstavou byl instalačně koncipován tak, že byla každému z autorů vyčleněna samostatná místnost. Zpravidla se jednalo o nově zrekonstruované prostory dodávající celku galerijní pocit. 

Zvolená metoda umožňovala vnímat každého autora samostatně a zároveň i v celku výstavního okruhu, který byl dále oživen projekcí fotografických momentek ze sympozia od paní Magdaleny Bláhové.

Některá z vystavených děl budou k vidění i mimo mikulovský zámek. Bezprostředně po ukončení výstavy letošního ročníku putuje část obrazů do dalších galerií. Od září jsou připraveny k vidění obrazy Stanislava Diviše v letohrádku Hvězda na Bílé hoře a v říjnu budou začínat hned dvě samostatné přehlídky letošních účastníků mikulovské “dílny“. První bude výstava Jana Pištěka v pražské Nové síni a po ní bude následovat výstava Oldřicha Tichého v Colloredo-Mansfeldském paláci v Galerii hlavního města Prahy.

Ondřej Čech, teoretik 21. ročníku MVS “dílna“

Starosta Rostislav Koštial

Dámy a pánové, přátelé výtvarného umění,
úvodem využiji této příležitosti a poděkuji svému příteli kurátorovi letošního ročníku "dílny" Stanislavu Divišovi, s nímž často hovořím o dalším směřování mikulovského výtvarného sympozia a jehož názoru a rad si velmi vážím. Po zhlédnutí prací zúčastněných tvůrců si troufám říct, že i ročník 2014 se mimořádně vydařil a díla vzniklá v jeho rámci v Mikulově budou významně reprezentovat jak kolébku svého vzniku, tak i výtvarné sympozium samotné. Také jsem potěšen zvolenou koncepcí letošního ročníku a zde si dovolím sdělit osobní názor, že tradiční výtvarná média jsou mi velmi blízká. Jsem rád, že dvacátý první ročník sympozia otevřel velmi výrazně a sebevědomě dveře třetího desetiletí jeho existence, a mohu za sebe slíbit, že tato věhlasná a úspěšná kulturní akce, která svým významem již dávno překročila hranice nejen našeho města, ale i České republiky, bude nadále patřit k nejpodporovanějším kulturním aktivitám města Mikulova.

S potěšením vám sděluji, že pro příští léta mám v hlavě jasnou koncepci, jak s tímto velkolepým dílem vytvořeným v minulých jednadvaceti letech naložit. Po pečlivém zvažování, hledání možností a analyzování koncepcí budu prosazovat vybudování stálé expozice soudobého výtvarného umění pod záštitou města Mikulova. Jsem přesvědčen, že co do významu a rozsahu kolekce se jedná o jedinečný a nenapodobitelný soubor výtvarných děl jedné historické epochy, a jako o takový se o něj musíme postarat. Závěrem chci poděkovat všem protagonistům letošního ročníku, kteří se postarali o jeho úspěšný průběh, ale také všem těm, kteří po celá ta léta nesli na svých bedrech odpovědnost za úspěch jednotlivých ročníků, zejména Marcele Effenbergerové, Jitce Havlíkové a Liboru Lípovi.