"I think we are living in limbo. We are not living in the past, we are not living in the future; we are living in between." Steve McQueen, britský videoumělec

Rahova je velké sídliště (180 000 obyvatel) na okraji Bukurešti. Těžkotonážní architektura betonových osmipodlažních bloků se stala ve videu Davida Možného předmětem dekonstrukce a zpochybnění reality. Budovy se stávají kulisami apokalyptického filmu, ve kterém není úplně jisté, zdali ke kataklyzmatu teprve dojde, či už k němu došlo. David Možný používá stejnou strategii, kterou uplatňoval již v dřívějších videích. Vybírá si specifické prostředí, ať už to v minulosti bylo například prostředí obchodního domu, nebo prostory obývacích pokojů, tak jak jsou reprodukovány v časopisech o bydlení, tedy prostředí, která spojuje všednost a univerzálnost. Na těchto prostředích jej zajímá pouze povrch, to, jak vypadají navenek, a na tomto povrchu rozvíjí své příběhy.

Video Rahova je založeno na reálných snímcích, fotografiích takového typu, které ilustrují to, co říká o fotografii Baudrillard v Dokonalém zločinu: „Každý fotografovaný objekt je stopou zanechanou po zmizení všeho ostatního“ – tedy po zmizení všech aspektů a komentářů, jako je osobní, sociální, kulturní kontext toho, co je v danou chvíli v hledáčku objektivu. Pokud se tato tenká blána „zmrazeného času“ prolomí tím, že se k ní opět nalepí čas (manipulací v počítači), tyto pohyblivé obrazy se vydají novým směrem. Začnou modelovat realitu své vlastní fikce, realitu čekárny či předpeklí. Autor si hraje s myšlenkou, že peripetie prostoru čekárny jsou natolik nestálé, že se na ně nemůžeme spolehnout.

František Kowolowski