Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

PhDr. Eliška Lysková

Plastiky sochařů Milkova, Sušky, Róny a Richterové se velmi úspěšně zařadily do kolekce děl vytvořených autory na předcházejících "dílnách" a vytvořily tak mimořádnou atmosféru zámeckého parku. Nutné je zde ocenit citlivě provedenou instalaci všech děl v exteriéru. Také ostatní práce vytvořené v průběhu letošního ročníku sympozia jsou výtvarně velmi zdařilé a vyrovnané. Letošní ročník dosáhl nejvyšší úrovně a práce zde vytvořené nejen obohatí interiéry a veřejná prostranství města, ale významně též přispějí do pokladnice českého výtvarného umění. Význam tohoto sympozia mezi výtvarníky roste společně se zájmem o účast. Kvalita sympozií, pečlivost přípravy, spokojenost výtvarníků a veřejná prezentace děl vytvářejí Mikulovu velmi příznivý ohlas a současně jsou nejlepší školou pro návštěvníky. Hodnota vytvořených děl také mnohonásobně překračuje vložené prostředky a dotváří atmosféru města.
 
PhDr. Eliška Lysková
Brno, 4. října 1996
 
_______________________________
 
Jiří Olič
 
Umění ve světě diváků a zevlounů
 
To je nesmysl, říká si básník a spisovatel. Má napsat článek o výtvarných dílech, vznikajících během letního symposia v Mikulově. Ale neméně mizerně se cítí i ta složka bytosti, která si říká výtvarný spisovatel, neboť zatímco výtvarníci pracují na díle dle libovolného námětu, on nemá na vybranou a musí tady posbírat všechnu obrazotvornost, aby oživil reálie jednoho chudičkého příběhu: Jsou povoláni umělci a je poskytnut mate­riál, strava a byt, a to všechno v historických kulisách města Mikulova. Město znamená tolik, co uměnímilovné centrum Moravy a jeho genius loci nemůže vznikající díla neovlivnit. Proč právě Mikulov a nikoliv sousední Břeclav a Znojmo je ovšem záhada, jen chápeme, že to nemůže být město z fyzicky a morálně zdevas­tovaného severozápadu Čech. Jsou tedy povoláni umělci, nikoliv umělci ledajací, ale umělci spřízněni volbou. Totiž: Takoví umělci, kteří v sobě nosí ideu definitivního díla (a tato idea je v souladu s ideou Mikulova), což je sice řečeno metaforicky, ale není tak úplně od věci, a navíc v době, kdy je větší prostor dáván instalaci a improvizaci, tvorbě, která má všechny znaky provizória a trvan­livost třítýdenní výstavy. To není výtka, ale pouhé konstatování situace, ve které si část současného umění přímo libuje. Umělec už dávno není pouze člověk, který umí, ale ten, který je neustále v cizích službách a na cestách. Nomád. Nic nového podsluncem. Nepočítáme-li století moderny, kdy se umělci uzavírali ve svých atelierech a trucovitě obráceni proti všem vyžívali se v sadomasochistické produkci pro nic nechá­pající veřejnost, nezná historie umění jiný statut umělce. Pak návrat k tradici dílen a k umělecké práci,která vycházíz řemesla. Naprostý protiklad té postmoderny, která dnes klipově těká a chvátá do nicoty a pro kterou je obrazovka ideál­ním prostředkem nikoliv k pouhému mizení obrazu, ale jeho likvidaci, v duchu obrazotvorectví minulých věků. Na jedné straně umělec, který tvoří pro obecenstvo: pro lidi, kteří jsou poutníky a diváky v jedné osobě. A na druhé straně - dle Baumanova rozlišení - čtyři „postmoderní osobnosti": zevloun, tulák, turista a hráč. Žijeme ovšem ve světě, kde právě umění je věcí plurality, podvojnosti a mnohosti, a přece, aniž bychom stanuli na straně moralizátorů, odmítáme. A volíme umění jako formu velkorysosti.
 
Jiří Olič