Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

PhDr. Eliška Lysková

Bylo léto, horké léto, tak jak léto má být. Zatímco mnozí se v potu tváře opalovali, jiní odlévali medaile, brousili drahokamy, vypalovali v pecích hlínu, malovali, řezali dřevo, či dokonce tesali do kamene. Léto je zkrátka čas uměleckých sympozií. A aby z nich něco měla i veřejnost, uspořádají potom umělci výstavu.
V únoru letošního roku se rozhodlo několik umělců, že stráví část léta společnou prací. Spojovalo je především přátelství, obdobný temperament, extrovertní zaměření a podobné životní postoje, nikoliv generační příbuznost nebo používané výtvarné řemeslo či technologie. Tak se stalo, že se sešli malíři a sochaři s designérem - sklářem a s fotografem.
Z hlediska klasicky zaměřeného historika umění může toto setkání a možná i presentovaná výstava působit poněkud nahodile, avšak i u rozsáhlých výstav s výběrovými komisemi skončila nakonec snaha o objektivitu systémem tomboly. Nečekané konfrontace také často odhalí mnohá překvapení, zvláště v době, kdy se stírají hranice mezi minulostí a přítomností, v době, kdy padají předěly generační a názorové a mizí i hranice geografické. Spontaneita umělecká i osobní vyloučila přirozenou cestou z okruhu účastníků sympozia autory konceptuálně zaměřené, současně však dovolila silným osobnostem tolerantně presentovat vlastní umělecký program, který se u všech vyvíjí individuálně, bez okamžitých reakcí na momentálně módní výtvarné proudy. Snaha o nezávislost na aktuálních trendech a odklon od instalací jsou společné všem zúčastněným. U sochařů lze poněkud zjednodušeně kon­statovat návrat k problematice sochařského tvaru. Příznačná je volba sochy jako formy vyjádření, což svědčí o obnovení základního sochařského principu, občas považovaného za přežitý. Možná je to i únava z „také umění“ představovaného hromadami uhlí či písku v galeriích nebo sochami z laserových paprsků. Návrat k soše je výrazem touhy po trvalejší existenci, touhy po čistotě a harmonii. Platí to o Milkovovi, Armutidisovi, Bethmannovi i Lhotském. Zatímco v zahraničním umění 80. a 90. let je zdůrazňována instalace a objekt, existuje u nás početná skupina mladých tvůrců zabývajících se postavou. Vznikla paradoxní situace, neboť oficiální umění nepřipouštělo jiný než figurální projev. Mladí tvůrci neusilovali zprvu o abstraktní projev, ale o nové pojetí postavy. (To platí zejména o Armutidisovi). Hledali inspiraci buď v primitivismu, nebo v modernismu, nevázaném na skutečnou předlohu. Jedna skupina autorů hledala korektiv neoprimitivismu a neoavantgardy v kubismu a sochařství meziválečném, druhá skupina - postmoderní- využívala impulsů těchto období citovaných však v nových, libovolných a často protismyslných vztazích.
Poloha čistého sochařství zdůrazňuje tradici, sevřenost. Pracovním materiálem je především sádra, kterou pak v definitivní podobě nahrazuje bronz nebo kámen. Primitivizující tendence se neomezují na české nebo evropské impulsy, stylově jsou volnější a svobodnější, plastiky jsou přímo realizovány ve dřevě, skle, kovu, umělé hmotě.
Sochař Nikos Armutidis se na sympoziu věnoval převážně malbě. V Mikulově však je zastoupen „zlatou plastikou" na budově spořitelny. Usiluje především o jemně promodelovaný tvar, přírodní, organický, převážně statický, vplývající do okolního prostoru. Zkoumá také symbiózu plastiky s geometrickým tvarem - nejčastěji s koulí, symbolizující život. Organičnost tvarů a jejich růst sleduje Armutidis také v malbě, provedené v minimální barevnosti, s odlišením lesků, počítající s umístěním v protisvětle.
Námětové zdroje Karl-Heinze Bethmanna, sochaře z německého Hannoveru jsou rovněž organické. Jeho vysoce stylizované postavy - stély symbolizují svými tvary život. Jeho gestická malba a antropometrie mají odlišné výrazové i formální zacílení.
Námětové zdroje Stefana Milkova bývají hledány v mimoevropských civilizacích, pohanství, raném křesťanství. Jeho monumentální, jednoduše koncipované temné plastiky ať dřevěné či skleněné vyvolávají dojem mystické čistoty. Autor často pracuje s kontrastem figurálního a geometrického tvaru, snad symbolů jedince a vyšší víry. Určité formy jeho soch spíše evokují některé ikonografické motivy, než by vyjadřovali konkrétní námět. Na mikulovském sympoziu vytvořil Stefan Milkov vícevýznamovou dřevěnou plastiku - jakousi loď, starobylý dřevěný vinařský lis, most i kříž. Věnoval se také grafické tvorbě. Vytvořil barevný „sololitořez ", prořezávanou matrici, barevně individuálně pojednanou obdobným způsobem jako japonské dřevořezy. Účinek tisku je založen na kontrastu geometrické a organické formy, na jasném řádu řezby a nespoutanosti individuální a na tvary nezávisle nanesené barvy.
Zdeněk Lhotský - sklář, designér a sochař, vystavuje své práce společně s Milkovem se skupinou „Tvrdohlaví". Účastní se také několikaletého projektu nazvaného „šedá cihla“, který představuje umělce všech zaměřen a ukazuje celou šíři českého výtvarného umění. Jeho plastiky a skleněné objekty doprovází i řada předmětů náležejících do oblasti užitého umění, které vytváří pro konkrétní interiéry. Prostředí Mikulova ho inspirovalo k vytvoření magických objektů, jakýchsi kultovních předmětů ze dřeva a měděného plechu v podobě rohů a kruhů.
Mikulovský malíř Libor Lípa se během sympozia vzorně staral o své kamarády a kolegy. Tato péče mu však nebránila ve vlastní práci. Vytvořil několik obrazů s tématikou partner­ských dvojic. Téma mezilidských vztahů je dlouholetým autorovým programem. Pouto mezi malovanými dvojicemi je různé povahy a síly - jeho význam a způsob jakým Lípa uvedené vztahy vyjadřuje, ukazuje mnohem víc než anekdotický či groteskní pod­text, které jsou zjevné na první pohled. Z expresívně zachycených gest jednajících osob divák cítí jejich histo­rii, osudy i jejich budoucnost.
Fotografie „Jindry ze Sovince", významného fotografa a organizátora setkání a výstav na severomoravském hradě Sovinci, vznikají při opakujících se událostech a okamžicích lidských životů. Avšak tuto příležitost, při nichž jsou lidé zastaveni ve svém konání spouští Štreitova aparátu, jsou méně důležité než výrok, který v okamžiku expozice o sobe vypovídají a v němž je Štreit vidí. Fotografuje stejný lidský fenomén v různých prostředích. Bez nadsázky lze říci, že Štreit pracuje stejně na moravském i francouzském venkově, na rakouské farmě i v New Yorku. Důležitá znalost života lidí je u něho povýšena nad lokální sociologii a má mnohem větší platnost. Štreit ví, že hlavním snažením lidského života je touha po radosti, i když tato radost neodpovídá vždy představám sousedů. Štreit ví, jaký život existuje a fotografií momentu umí vyjádřit jeho celkový ráz i smysl.
Touha po radosti byla ostatně i příčinou vzniku tohoto sympozia. Nemalou měrou přispělo k této radosti i samotné město Mikulov. Jeho krásná a vzácná příroda, vábivá silueta s mohutnou dominantou zámku na úpatí pálavských vrchů, atmosféra dávné historie a vzácných stavebních památek. Místo, které očarovalo naše předky již v dávném paleolitu, místo nedaleko něhož vznikla pověstná Věstonická Venuše. Místo dávných hradišť, významných obchodních cest chráněných hrady, důležité středověké město s historií poznamenanou Lichtenštejny a Ditrichštejny, významné centrum novokřtěnců - habánů, město se sgrafito­vými domy ovlivněné vlašskou Itálií, město manýristické s krásnými štuky, město barokní - s pia­risty, významným školstvím a bohatým hudebním a divadelním životem, město kapucínů soustředěných na zdravotní péči, město s významnou židovskou obcí čítající 400 rodin, město se zemským rabínem a významnou talmudistickou školou. Město prožívající ničivé požáry a krušné chvíle po vítězství Švédů. Město poznamenané napoleonskými válkami i mírovým vyjednáváním po bitvě u Slavkova. Město jen málo poznamenané průmyslovou revolucí 19. století. Kosmopolitní, živé město, s německým, českým, židovským živlem žijící dlouhá léta v plodné a tvůrčí symbióze, zničené teprve nesmyslným nacionalismem 20. století. A nynější město osvícených radních, kteří si toto vše uvědomují a navazují na obrovské kulturní tradice. Nejen umělcům, ale také jim patří poděkování za úspěchy sympozia i výstavy.
 
PhDr. Eliška Lysková