Dílna Mikulov - Výtvarné symposium


Jiří Ptáček – O dvojí identitě

Martin Dostál napsal text o mikulovském sympoziu jako první. Ušetřil mi tím spoustu práce. Nemusím vysvětlovat, kdo jsme a proč jsme se v Mikulově vyskytli, co zde umělci vytvořili, a dokonce ani to, že zrovna my dva jsme v Mikulově byli kratší dobu než ostatní, takže… mohu šetřit čtenáře a doplnit pouze to, co chci povědět navíc.

Sympozium a dílna

V názvu mikulovského výtvarného sympozia „dílna“ jako by zazníval rozpor. Výraz sympozium je svými kořeny spjatý s názvem Platónova dialogu Symposion, kterýžto značí hostinu, po níž se rozmlouvá a řeší (filozofické) téma. Oproti tomu pod dílnou si představíme pracoviště, práci a výkon. O co tedy v Mikulově jde?


Soudíc podle zkušenosti, MVS “dílna“ má být hostinou, rozpravou a pracovištěm. Lidé si většinou myslí, že umělci žijí bohémským životem. V Mikulově je těžké vyvracet, protože vás snadno přistihnou u sklenky vína. Letošní dílna mne ale překvapila tím, že se na ní pracovalo od prvního dne a hodně. Bylo to tím, že přijeli umělci s velkou profesionální zkušeností, kteří dobře vědí, že k výsledku se musí dopracovat? Nebo to souviselo s tím, že ,,se“ všichni „vraceli“?

Sympozium návratu

Ve dvaceti sympoziích –dílnách lze vysledovat několik vnitřních mechanismů, podle kterých se řídí. Jedním je mechanismus návratu. Umělci a kurátoři se vracejí a zdaleka nejen při výročních ročnících. Každý rok přijedou ja spolu a novými lidmi tací, co už zde byli.

Jeden by řekl, že jde o chytrou strategii budování sbírky, ve které navrátilec zanechává svá díla podruhé nebo potřetí, takže sbírka postihne jeho vývoj. Vytváří se tím její hloubkový rozměr, zatímco nový účastník přispívá k její plošné rozlehlosti. Druhý by mohl opáčit, že teprve opakovanými návštěvami vzniká vztah. Když vás někdo jednou pozve domů na večeři a pak už nikdy, těžko vás přesvědčí, že poprvé to bylo tak úžasné, že už to nejde překonat. Přesvědčí vás, když vás pozve znovu. Podobně jako je sympozium-dílna hostinou i pracovištěm, také mechanismus návratu vychází ze dvou logik, které spolu souvisejí a vlastně se nevylučují.

Když se vrátíte

Když se vracíte se na místo, víte, co jsou zač ti kolem vás, a oni vědí, s kým mají tu čest. Nezačínáte, navazujete. Hádám, že i to mohlo stát za skutečností, že letos někteří pozvaní umělci vytvořili soubory, které jim vystačí na samostatnou výstavu. Přinejmenším Margita Titlová Ylovski a Jiří Sobotka je už vystavili na vlastních výstavách v Praze a Brně.

 

Sám s nimi

Pokračujme ale vyprávěním o dvojích identitách MVS “dílna“. Když jsem do Mikulova mířil poprvé, měl jsem jen chabou představu, že se zde člověk stane součástí dvou světů. Jedním je ateliérová izolace.

Sestoupí-li však ze zámku do města, rychle se stane majetkem jeho obyvatel. Maloměsto se odlišuje od anonymního velkoměsta i od vesnického nahlížení do talíře. Na maloměstě se již lze skrýt stejně jako se vydat lidem napospas. Životní styl v Mikulově přitom vyšel vstříc ojedinělým klimatickým podmínkám regionu, takže se na ulici žije víc než jinde v našich zemích. Pro jedince, který strádá strátou vazeb společnosti na veřejný prostor, je pak nesmírně přitažlivé projít se ulicemi a nechat se potkat někým, kdo s vámi chce strávit čas. Tato situace ho ale zákonitě staví také před úkol přesně si určit, kdy a u čeho potřebuje být sám.

Účastnit se mikulovského výtvarného sympozia “dílna“ znamená být soukromou osobou v dílně a veřejnou na sympoziu.

Sympozium minulosti a budoucnosti

Každá instituce stárne. V Mikulově se ostatně mluví o věku sympozia-dílny docela často. Stáří se stává tématem. V zemi, kde spousta kulturních institucí umírá příliš mladá, je stáří hodnotou. Zároveň může být hrozbou, když se mechanismus návratu změní ve stařecký kruh opakování téhož. Letos jsme se vrátili všichni. Kruh se uzavřel. Hádám, že příští rok  opět přijedou nějací staří známí a s nimi noví lidé. Tradice s inovací.

Hosty letošní vernisáže výstavy jsem bavil představou sympozia “dílny“ za dvacet a osmdesát let. Za humorem (převážně na účet Libora Lípy) se ovšem skrývala otázka, na niž neumíme odpovídat. Budoucnost si totiž neumíme představit. Je naší nejistotou a každý krok vpřed je spojen s vědomím rizika. Na sympoziu-dílně se mohou opřít o minulost. ,,Opřít se“ ale znamená ,,přijmout a přeskočit“.

Dosud jsme se soustředili na dvojí identity této akce. Nezmínnili jsme ale zodpovědnost, kterou pořadatelé nemají k účastníkům, obyvatelům města a jeho návštěvníkům – zodpovědnost k umění. Umění je totiž hlavním důvodem, proč je pořádána dílna i hostina. A zde začíná ten nejtěžší úkol: jak najít rovnováhu mezi oporou a rizikem kroku do neznáma. Dvacátý první ročník mikulovského výtvarného sympozia “dílna“ v roce 2014 před námi stojí jako symbolická výzva.

 

 

Co mi tak letí hlavou o letošním sympoziu dílna v Mikulově, ovšem i s přihlédnutím k tomu, co mi v ní utkvělo z loňska

Martin Dostál


Letos to bylo víceméně potřetí a za sebou, co mám co do činění s touto bohulibou, vínolibou a uměnílibou akcí. Ročníku 2011 jsem se nezúčastnil, pouze jsem dopisoval katalog po odpadnuvším kurátorovi Jiřím Ptáčkovi. Roku následného jsem byl kurátorem akce se vším všudy, vybral jsem umělce podle svého gusta a nazval sympoziální výstavu a katalog Dobrej ročník. Umělci, umění i víno dostáli tomuto názvu. Děkuji rozhodně za loňské pozvání. Letos se konal dvacátý, jubilejní ročník, a tak jsem se stal jaksi automaticky jeho součástí, neboť designovaný kurátor Libor Lípa ně něj pozval všechny kurátory od jedenáctého ročníku po ten můj devatenáctý. Na rozdíl od umělců-kurátorů jsme byli já a Jiří Ptáček – tedy kurátoři-kurátoři – pozváni letos pouze na kratší pobyt, což se u mě smrsklo na pouhých několik dní, které jsem navíc netrávil v Mikulově souvisle, ale přerušovaně, jak mi to umožnily moje další aktivity. Takže z letoška jsem měl spíš pocit hostujícího pisatele, neboť jsem byl společně s Jiřím Ptáčkem úkolován rozhovory a textem do katalogu, než takového toho opravdového účastníka.

Dvacátý ročník každopádně svedl dohromady různorodé umělce a umělkyně a také, jak již zmíněno, dva kurátory, kteří pod vedením garanta, umělce a kurátora L. L. celebrovali svojí přítomností a aktivitou a následným katalogem tuto nejznámější sympoziální akci na území České republiky. Čest a sláva, Mikulove! Svatý Kopeček se vypíná nad městem, v němž kolotá příjemný rytmus zalévaný vínem nevšedních kvalit. Zdejší umělecké a intelektuální kapacity, jejichž jádrem jsou tři čtyři rodiny, otevřou svoji mysl i náruč a v propojení a opojení spolutvoří s účastníky dílny jedinečný kolorit letního jihomoravského města, kde je tak všechno blíž k archetypální substanci renesančního společenství, ostatně město pod Pálavou je bezesporu italskému prožitku existence od nás nejblíž. Mám rád pocit zatáčející jízdy autem vzhůru až do jádra mikulovského zámku, středobodu sympozia, můžu si tak dopřát tuto ditrichštejnskou kratochvíli, když tito kdysi po staletí majitelé o dominantu zdejší krajiny přišli v poválečných vyrovnáních oko za oko, zub za zub, vina za vinu. Filip, co pracuje na zámku v muzeu a co patří k jedné z těch patricijských stavovských bohémských mikulovských rodin a v létě s oblibou chodí bos, mi ukázal urovnaný depozit té spousty věcí, co na sympoziích vznikala a zůstala ve městě jako sbírka, která roste významem i počtem děl. Jestli by se kdy podařilo ji stálopevně i proměnlivě podle nálad a obsahů vystavit, mělo by toto místo, přirozeně vzpříčené mezi Brnem a uměleckou metropolí Vídní, o pádný důvod k zastavení navíc, alespoň co se týká umění lačných nomádů.
Tedy, abych to uvedl na správnou míru a eufemisticky se neschovával za neurčito, těmi rodinami, co ,,páteří“ Mikulovem, jsou, jak já si myslím, Vrbkovi a Brichtovi (i s porcelánovým a bigbítovým Pirščem) a Kapičákovi, ale také František Šíla se ženou, jehož vinařské centrum čili kinotéka s rychle rychle otvíranými láhvemi z vlastního vinařství a od Mlýnka a od Volaříka a třeba i od dalších, majákuje v centru města, když tam dochází k jevům, že čas si vínochvilně hopsá v nočních hodinách, jak je jemu libo, by nezbržďoval, až do chvíle, kdy se ztrácí přesnost úsudků a ze stěny na to kouká pár originálů zanechaných rozvíněnými sympoziálními umělci. Galerii Závodný musím ovšem také zmínit mezi mikulovskými rodinnými hyperbolami a dál se do toho pouštět nebudu.

Na sympoziu i na výstavě se tedy sešla rozmanitá kolekce uměleckých strategií, sice nesourodá, ale s patrnou mírou atraktivnosti. Společný jmenovatel nehledat, leda v tom, že měli všichni účastenskou a kurátorskou zkušenost. Je pro mě ovšem těžké, a počítám i pro „košatěného“ Jiřího Ptáčka, zaujímat postoj k umělcům a výstavě, se kterou vlastně nemám nic společného, a přitom jsa veden jako účastník nemohu se do toho pořádně ani položit, ani ,,se odložit“. Viděl jsem to letos takto:
Jiří David stvořil dobrou davidovskou kolekci, ve které rozvíjel svá témata, kterými osahává dimenze smyslu umění a umělce v něm, odpovědnosti jednoho každého v mediálně sceleném a významově rozklíženém světě a také nosnost a soudnost současného obrazu ve formální i obsahové syntéze, ve fragmentarizovaném tempu, se svorníkovou jistotou kresebných postupů, tlumené až vytlumené barevnosti a asamblážových výstředností. Tvořil oddělen od zámeckých ateliérů v galerii uprostřed města, kde také spal, jako aktivní poustevník se svým světem, který mám osobně velmi velmi rád. Milena Dopitová – umělkyně, která disponuje citem pro sociální něžnost a širokým mediálním rejstříkem, kterými genderově naruby komentuje ženskou přítomnost ve světě, oplývající nostalgiemi a měkkými konstrukcemi existence. Její konceptuálnost je přirozená a tvořivá, což se u postkonceptu asi nedá tvrdit všeobecně (ale co se vlastně u čehokoliv dá tvrdit). Zinspirována lidovou písničkou o jetelíčku u vody se pustila do akusticky doprovázeného obrazu-objektu, který je v intencích Milenina kreativního uvažování, kde svoji roli hrají ženské ruční práce. Margita Titlová, jejíž tvorbu, přiznávám, soustavně nesleduji, se svým způsobem napojila na efekt svých velkých gesticky strukturovaných kreseb, byť v Mikulově se pohybovala v médiu barevných transparentních skvrn, v dramatické estetice rozlitých po zavěšených průsvitných křehce působících textiliích a po plátnech, z nichž část akcentovala prohýbaným cédéčkem, které lomilo přidané světlo v pruh spektrálních barev.

Brněnský Jiří Sobotka mě překvapil, respektive prolomil moji povrchní představu o něm a v Mikulově vykonstruoval chytré a vtipně pointované objekty, kterými si pohrával s hranicí artdesignových produktů. Fotograf Antonín Kratochvíl bezesporu zvládá suverénně své tvůrčí médium, a tak v Mikulově úspěšně pokoušel možnosti inscenované fotografie s narativním obsahem a výraznou vizualitou. Jeho společenská hra „natvrdo“ se svázanými modely rozvíjela v jiném přístupu princip svázaných dívek, jak jej známe z fotografií Nobuyoshiho Arakiho. Eva Eisler kontextualizovala svůj objektově-šperkařský přístup, když vzala v potaz dispozice mikulovského zámku a zdejší trashové předměty, jimž vdechla krásný život. Libor Lípa pokračoval ve své tvorbě, kterou zkoumá možnosti abstrahujících vizuálních strategií. Osobně jsem byl hodně zvědavý, s čím přijde někdejší člen skupiny Pondělí Petr Zubek (členkou této skupiny byla i Milena Dopitová), který žije a tvoří v Německu a pracuje s novými médii, videem, objekty, fotografií. Na jižní Moravě se pustil do černými tahy nahuštěných rytmizovaných kreseb, které nepostrádaly svoji až existenciální sugestivnost. A mladá asistentka Kristýna Kašparová si vyzkoušela, zač je toho příjemný loket nejen v kontaktu s umělci, ale také ve smyslu vlastní tvorby. A ještě, hodně dobrým příspěvkem byly v místnosti s fotografiemi Antonína Kratochvíla po zemi pohozené svižně uvolněné dokumentární fotky ze sympozia, jak je vytvořil Kratochvílův asistent. Sakra, jak se vlastně jmenoval?