Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Slovo teoretičky ročníku, Mgr. Martiny Pachmanové, Ph.D.:

Sedm

Sedm výrazných ženských uměleckých osobností různých generací, odlišných uměleckých přístupů a rozmanitých životních a profesních zkušeností. Práce, které tyto převážně intermediálně orientované umělkyně v rámci 28. ročníku Mikulovského výtvarného sympozia „dílna“ realizovaly, ale mají něco společného. Je to zájem o genius loci místa – zájem o jeho kulturní, politickou i intimní historii a současnost, o jeho živé i mrtvé, známé i bezejmenné protagonist(k)y a jejich dramatické, mytizované anebo zcela obyčejné příběhy, a v neposlední řadě o jeho osobitou vizuální podobu. To se týká jak ztráty a znovunalezení domova či oživování přetrhaných rodinných pout, tak tematizace a parafrázování živého odkazu památek a rituálů a ideových či mocenských koncepcí, které jsou s nimi spjaty. (Tento dialog s minulostí je zvláště markantní s ohledem na renesančně-barokní podobu mikulovského zámku a na místní rozsáhlé sbírky uměleckých a historických artefaktů nejrůznější provenience – obrazů, knih, oděvů, textilií, keramiky, paleontologických nálezů, fotografií, liturgických předmětů.)

Výsledné projekty však spojila také potřeba rehabilitovat rukodělnou tradici a s ní i haptickou a tělesnou zkušenost či objevovat nové postupy na hranici umění a vědeckého experimentu, které aktivizují mnohasmyslové vnímání a nabourávají dualitu mysl-tělo, stejně jako hierarchii uměleckých žánrů, technik a disciplín, často vycházející z genderových předsudků a stereotypů. Jak ukázala výsledná výstava, projekty sedmi umělkyň z České republiky, Slovenska a Francie byly v neposlední řadě usouvztažněny uchopením zámeckého prostoru  nikoli jako tradiční galerie, ale spíše jako žitého a živého environmentu, jako jeviště i hlediště, jako místo dění a horizontální komunikace mezi sebou i s diváky.

Nejmarkantnější byl tento „jevištní efekt“ v instalaci Julie Bény, která na rozdíl od ostatních umělkyň nevystavovala v prostoru vlastního ateliéru, nýbrž intervenovala do vícera místností, chodeb či na zámecké schodiště. Inspirovaná poezií, divadlem, pohádkami, mytologií i populární kulturou a mísící obrazotvornost a poetiku s angažovaností a politikou, Julie ve své práci skrze nalezené stejně jako řemeslně vytvořené rekvizity (marionety, masky, obludně naddimenzované fragmenty lidských orgánů) zinscenovala podivuhodné – krásné, ale také znepokojující a mrazivé – „představení“.

Kontrast mezi esteticky vytříbenou formou a dramatickým obsahem byl příznačný rovněž pro projekt Michaely Černické. Odkrýváním vrstev omítek mikulovského zámku se tato umělkyně a restaurátorka v jedné osobě jala oživovat paměť místa a úděly těch, kdo s ním byli spojeni. Se svým smyslem pro minuciózní detaily skrze retušované fotografie a psané texty odvyprávěla strastiplný příběh lidí, kteří byli – a nadále jsou – v důsledku svých postojů, své „jinakosti“, ale také přírodních katastrof vyháněni ze svých domovů.

Jestli Michaela Černická zachycovala topografii odsunu, exilu a vyhnanství, který před více než 70 lety postihl mnoho německy mluvících obyvatel jižní Moravy, Emőke Vargová se obrátila k topografii místa skrze zapomenuté příběhy těch, kdo v dávné nebo nedávné minulosti procházeli zámeckými prostorami. Její instalace sestavená z otisků nalezených fragmentů zámecké budovy do ručně vyrobeného papíru a vrstev alobalu, kterou doplnily nenápadné textové intervence, se vyznačovala meditativní atmosférou, ale i humorem a nadsázkou. Autorčin vizuálně střídmý, ale hapticky opulentní cyklus Dojemných setů regionálních pohledových konstrukcí osciloval na pomezí viditelného a neviditelného, hmatatelného a unikajícího a věčného a pomíjivého a pro vnímavého diváka zároveň otevíral celou řadu otázek týkajících se ženské identity a ženské práce.

Dotek, který zprostředkovává tělesnější zážitky než zrak, byl klíčový rovněž pro objekty Kláry Čermákové, připomínající ostatky lidských těl, archeologické vykopávky stejně jako protetické pomůcky. Její kvazimuzeální expozice, již si během vernisáže návštěvníci mohli dokonce osahat, na jedné straně odhalila křehkou hranici mezi přirozeným a umělým, mezi tělem a technologií či mezi uměním a vědou a na straně druhé nenápadným způsobem „odpočítávala“ čas a hodnotu lidské práce.

Lidská práce – to není jen produkce, způsob obživy a radost, ale také prekarizace a zneužití, v minulosti spjaté třeba s výrobou cukru: s luxusní a koloniální komoditou, která je léčivá, lahodná, krásná a v současné době i stigmatizovaná. Zdena Kolečková během sympozia pracovala s tradičním receptem pro výrobu cukrových lebek ze západních kolonií a Mexika, aby parafrázovala opulentní barokní tvarosloví mikulovského zámku a zároveň demaskovala zneklidňující souvislosti výroby jedné z nejvyhledávanějších potravinářských přísad. Sladké objekty, které byly přeneseny i do média fotografie, přitom autorka vědomě vydala napospas neúprosnému toku času a následnému rozpadu.

Křehké a dočasné mohou být předměty, stejně jako vztahy a pojmy. „Co, kde a kdo je domov?“ je otázka, která rezonovala ve fotografickém cyklu Marie Tomanové, která se sympozia v létě 2021 účastnila jako host. Mariiny návraty zpoza oceánu do rodného Mikulova jsou někdy obtěžkány pocity vykořenění či neporozumění. Její neokázalé, v jistém ohledu obyčejné, avšak hluboce empatické dokumentární a portrétní fotografie však ozřejmují minulost její i její rodiny, zprostředkovávají láskyplná pouta skrytá v banalitě všednodennosti a vtiskávají tak samotnému pojmu „domov“ významy nepatetické, ale o to autentičtější.

Řadu otázek před diváka v neposlední řadě kladla i nejmladší účastnice a také asistentka sympozia Adéla Strnadová. Jestli v dílech ostatních účastnic hrálo velkou roli multisensorické poznání, které podkopává svrchovanost oka, Adéla zůstala zraku „věrná“. Ve svých obrazech ohledávala hranice mezi skutečností a iluzí a zvědavě se ptala, zda se můžeme sami sebe uvidět v očích druhých a co tato výměna pohledů – ať s lidmi, nebo se zvířaty – znamená? Suverénním a současným malířským jazykem oživila „velázquezovskou“ tradici barokního portrétu (v kontextu mikulovského zámku a sbírek šlechtických podobizen je to gesto více než příznačné). Její portréty jsou však spíše metafory obrazových záhad a jinotajů nežli doslovným realismem.

Katalog nedokáže kompletně zachytit vše, co se během sympozia odehrálo v ateliérech na zámku, při společenských událostech v Mikulově nebo při cyklistických a pěších výletech po Pálavě. Díky rozhovorům a dokumentárním fotografiím však alespoň částečně ukazuje význam komunikace a dialogu mezi účastnicemi, pracovní nasazení i komunitní atmosféru mikulovské dílny. Každý rozhovor je uveden „mottem“ (či „statementem“), které si umělkyně zvolily již pro vstupní prostor výstavy na mikulovském zámku, a také portrétními fotografiemi Marie Tomanové. Jako empatická portrétistka, která dokáže proniknout pod povrch lidské tváře, Marie zachytila sedm uměleckých osobností včetně sebe samé a výstavě – stejně jako katalogu – tak vtiskla výrazně osobní charakter.

 

Martina Pachmanová