Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Nelze ocenit všechny autory, i když každý z nich se asi snažil podat nejlepší výkon. Zaujal mě poctivý přístup Petra Jareše. Jeho mozaiky by rozhodně neměly skončit jako dekorativní práce – mají totiž i hodnotu malířskou. Myslím, že i obrazy Aleny Beldové, původně textilní výtvarnice, pronikají za hranici užitého umění. I její práce jako by váhaly mezi povinností cosi navrhovat a potřebou volně tvořit. Koneckonců blízké mně byly i obrazy Antonína Střížka, bytostného malíře a magického realisty s nostalgickým úsměvem. V těchto obrazech ožívá doba, kdy se ještě malovalo s čistou košilí a s motýlkem. Na první pohled se zdá, že Střížek tápe a bloudí, ale bloudí v místech, kam se jiní ani neodváží. Účastníci sympozia by neměli do Mikulova přijíždět už s hotovými plány, co zde budou dělat. Měli by se nechat inspirovat v pravém smyslu slova, podlehnout městu, krajině, celkové atmosféře. Mikulov je výjimečné město, fenomén, a rozhodně za takovou zkoušku stojí.

Josef Kroutvor

Dvě výročí

Přemysl Otakar I. měl asi opravdu dobrou ruku (D. Brichtová – Podoby kraje a času), když asi v roce 1218 (780 let) nechal na posledních výběžcích Pálavy vystavět zemský hrad. Dalšími přestavbami (až na zámek) Lichtenšteinů, Dietrichšteinů, obnovou po vypálení na konci druhé světové války a následnou rekonstrukcí vnitřní i vnější zejména v posledních letech se z něj stal maják na skále – dominanta města. Města ležícího na hranicích České republiky a Rakouska. V prostorách tohoto zámku se pořádá a je nemálo společenských a kulturních akcí. Jednou z nich je právě Mikulovské výtvarné sympozium "dílna". Kostrbatost, šaškovitost a leckdy bezcitnost části spektra současné výtvarné tvorby mne přivádí do rozpaků a obav o udržení cíle (?) tohoto sympozia. Není opovržením jejich vznik či prezentace takových prací, nýbrž jejich posvátnost, která je jim leckdy z důvodů nepochopení věci samotné přisuzována. Ano, opravdu nazývám některá díla věcmi, protože já nevím, jestli uměním opravdu jsou, a nerad bych si nechal špatně napovídat. Jednou se mi jako návštěvníku výstavy stalo (současní mladí tvůrci snad z Evropy), že jsem upozornil zaměstnankyni galerie, že u díla schází popiska – autor, dílo, atd. Paní se pousmála: „No, nejste první, ale to jsou staré plechové oprýskané dveře na půdu.“ Já jsem to považoval za dílo, takže vztah k podobným „věcem“ mám, ale je to již hra na slepou bábu, ve které hádáme – je-li to Alík, nebo Pepík. Mám za to, že se nám udržet kontinuitu formy (bez daných norem) u vzniklých prací podařilo. Jde o díla pevná, stabilní, z větší části nad staletí trvalá. Je tedy možno hovořit o sbírce. O sbírce, která doufejme bude mít svou expoziční podobu trvalou díky úsilí, financím a Bohu v nejbližších letech (do roku 2000?). Jejich jednotlivá umělecká úroveň myslím není dnes úplně tou nejpodstatnější kolonkou zájmu Mikulovského výtvarného sympozia. A na druhé straně, kdo na to vlastně má metr. Nyní, když píši tento text, je za oknem kupodivu krásně. Podzim, slunce, Mikulovem voní burčák a leckde ve sklípcích se čistí víno mladé. Nevím, kolik století se již tento proces opakuje, ale jisté je, že výslednicí tohoto snažení je víno. Jen technologie se mění (pomalu). Nyní používám trochu nostalgie a sentimentu a v jeho duchu, mám pocit, i tento text uzavřu. Pět ročníků je za námi, možná jeden nebo deset máme (máte) před sebou. A pokud se tento nastolený proces udrží a obraz zůstane obrazem a víno vínem, stane se celý mikulovský zámek jednou velkou úžasnou expozicí umění. (Teď už to nebyla snad ani nostalgie, ale naivita – no, kdo ví?)

Libor Lípa

garant sympozia