Daniela Sneppová

narozena: 7. 1. 1963 v Mariánských Lázních
studia: M. F. A. Master of Fine Arts, University of Windsor, Windsor, Ontario, Canada
adresa: 59 Upper Ave, London, Ontario, Canada, N6H 2L6
e-mail: dsneppov@uwo.ca, daniela_cz@hotmail.com

Hlas je fyzický projev existence. Hlas na zvukovém záznamu je mostem přes hranice mezi přítomností a nepřítomností. Mikulov, malé město třpytící se na kopci, každé léto na měsíc přitahuje umělce ke svému odloučenému rozpoložení a rozhledu. Ten zámek obsahuje model historie. Moje první noc pobytu, sama v zámku, všechno, se mnou počítaje, pod zámkem a klíč podtrhával pocit odloučení, izolace a podivného vnímání času. V okamžiku, kdy slunce zapadne, kamenné stěny zchladnou a zvlhnou. Zámecká stráž vtrhla do mého pokoje krátce po půlnoci, moje pohyby byly zachyceny senzory, což strážci neuměli vysvětlit. Jejich světla prorazila do noci, a když odešli, ve stínu jsem viděla věci, naslouchala nevysvětlitelným zvukům budovy. Varovali mě, že bílá paní bloudí prostorami. Její život zde byl plný utrpení, osamělosti a odloučení. Ve zdejším muzeu, které je malé, ale bohaté, mají sochu, poprsí ženy v závoji. Vím, že nemá reprezentovat tu legendární ženu, ale pro mne ten bílý mramor opracovaný s delikátní rovnováhou mezi podrobností a poezií ukrýval, co představoval. Jako historie ve svých mnoha projevech, tam jsou jen stopy minulosti. Ta busta mluví silně o žádosti a nepřítomnosti, připomněla mi legendu bílé paní a moji vlastní verzi jejího pravděpodobného příběhu. Staré budovy, zvláště ty, které se pronajaly k historii prázdna, opuštěnosti, mě vždy přitahovaly. Často se dostáváme do procesu výkladu historie. Prázdná budova není bez příběhů. Představuji si příběhy, které by stěny mohly vyprávět. Podat nepřítomnost je formou detektivní práce, vrátit prvky zpátky do prostoru a tak napodobit, vyvolat odlišné porozumění, znovu oživit prostor. Zvuk prochází prostorem, dotýká se tvého těla tak, že to nelze ignorovat, žádná možnost uzavřít spojení. Zámecký bar byl opuštěným místem, prostory s výzdobou z let sedmdesátých, dlouhá, červeným sametem potažená sedadla, vkládaná okna a socialisticky stylovaná barevná skla za barem byla jako filmařské kulisy, čekající na filmový štáb. Silné vrstvy prachu na stolech a atmosféra vracející stopy lidí z minulosti. Historie mluví, historie jsou lidi, slyšet hlas z minulosti znamená naslouchat historii, ač třeba jen té imaginární. My se spojujeme se zvukem jinak, než jak používáme naše ostatní smysly. Slyšíme něco a představujeme si ten zdroj zvuku. Je zajímavý vztah mezi zvukem a zrakem. Místnost byla plná lidí, ale prázdná. Ve vinárně bylo hlučno, ale bez lidských těl, která obvykle dělají hluk. Konverzace byly nahrazeny zvukovým záznamem střihaným dohromady. Požádala jsem lidi, aby se rozhovořili o tom, jak rozumí a jaké vztahy mají k často zneužívaným slovům (stejně jako banálním a vážným): prostor, láska, svoboda a čas. Jejich hlasy se míchaly a prosakovaly dohromady, vytvářejíce podobnost konverzace. Zvukový záznam byl umístěn ve vinárně, zaplňoval prostor rozhovory. Opustila jsem Mikulov se zvukem a zrakem v kufru a částí mé vlastní historie, spojené s historií těch druhých.

Daniela Sneppová

„Čas“- ze série Čas, láska, prostor, svoboda,
fotografie, zvuk, 50 x 50 cm, 2002

Mikulovské výtvarné sypozium 2002

20. 7. – 17. 8. 2002