Viktor Pivovarov

narozen: 14. 1. 1937 v Moskvě, Rusko
studia: Moskevská uměleckoprůmyslová škola M. I. Kalinina
adresa: Jaromírova 34, 128 00 Praha 2
atelier: Úhlavská 14, 140 00 Praha 4

Vzpomínka na Mikulov

Věděl jsem, tušil, že existují místa, kde se čas zastavil. Přesněji nezastavil, protože nic není bez pohybu, ale čas se hýbe tak pomalu, že jako by se nehýbal. Dávno dávno, v minulém století, v mládí, když jsem začínal žít, dostala se mi do rukou kniha s fotografiemi českých měst: náměstí, staré památky, kašny, kostely… a já jsem zatoužil obejít pěšky alespoň kousek této země, putovat od městečka k městečku, od zámku k zámku, od kláštera ke klášteru. Tenkrát jsem samozřejmě nevěděl, že mne osud do této země jednou zavane a že se nějakým zvláštním způsobem můj sen uskuteční. Nikoli, pěšky jsem nic neobešel, ale když jsem se přistěhoval do Čech, navštívil jsem mnoho podivuhodných míst. Nicméně tyto návštěvy měly vždy dostatečně turistickou a povrchní povahu. Zkušenost, byť krátkou, ze života v malém městě jsem nikdy v životě neměl. Měsíc v Mikulově – to jistě není dlouho – ale přeci se mi podařilo, alespoň se dotknout, zakusit jiný rozměr času. V tomto městečku, zdá se mi, jsem objevil zvláštní bod, kde se čas téměř nehýbe. Nachází se v Husově ulici ve starém židovském ghettu mezi Rohatým krokodýlem a křižovatkou s cukrárnou. Když stojíš zády ke Krokodýlu a díváš se na rohový dům s vysunutou věžičkou do ulice a na křivé domky stoupající vzhůru do kopce, tak zde je to místo, které mne úplně očarovalo. Mohl bych zde stát celé hodiny. Později jsem objevil starou fotografii, asi z konce 19. století, pořízenou přesně z tohoto bodu. Je na ní několik postav židů. Ne, nikoli postav, ale stínů. Stíny zmizely, ale čas se v tomto místě zastavil a stal se pamětí.

Viktor Pivovarov
Z ruského orginálu přeložila Milena Slavická

Pozn. překladatelky
Právě jsem přijela z Prahy, obešla kus města a spouštěla se dolů, ano, právě onou popisovanou uličkou s vysunutou věžičkou, do místa bezčasí, a náhle, kde se vzal tu se vzal, uprostřed bermudského trojúhelníku stál můj muž, Viktor, a místo hlavy měl oblaka, modrobílé mráčky, na kterých seděly naše babička Sofia Borisovna a teta Líza. Zavítaly sem z městečka Vasilkov na Ukrajině. Za malou chvíli jsem je mohla uvidět znovu, na zámku, na Viktorově obraze, hádaly se jako vždy a mezi nimi seděl, nerušen, sám Viktor Pivovarov a díval se z okna na Svatý kopeček, na kostelík tak malebný, nebeský a tak moravsko-toskánský, že nemohlo být pochyb, že jsem přeci jen přijela do Mikulova. Leč čekalo na mne další kouzlo. O patro výš, ze dveří ateliéru Eriky Bornové, již již vycházela, vyplouvala, jako by se chtěla projít komnatami, které tak dobře zná, paní Perchta z Rožmberku, jako by zatoužila vznášet se zámkem, zahradou, městem, tančit ve víru času, který se otáčí kolem své osy právě zde okolo mikulovské cukrárny, kolem osy procházející středem trojúhelníku vyznačeného zámkem – Svatým kopečkem a Kozím hrádkem. Hned v sousedství ateliéru Eriky Bornové se pak odehrálo další překvapení.
Malé děvčátko vyběhlo na cestu: běží loukou, sotva dechu popadá, letí, trochu šťastné a trochu vystrašené z té náhlé volnosti, utíká v ústrety krásné vysoké paní. Ta však už na obraze není, ale maluje ten obraz, hle: Ivanka Lomová se právě setkává se svým dětstvím. Ach, ten Mikulov!
I já jsem tam byla, jedla jsem a pila, a co jsem viděla, to jsem pověděla.

P.S . Ty zázraky, ta díla, o kterých vyprávím, vytvořili účastníci mikulovského sympozia v létě v roce 2002, jsou to: Portrét umělce v mládí od Viktora Pivovarova, Perchta – bílá paní od Eriky Bornové a Irenka III. od Ivany Lomové. Ostatně byly vystaveny na zámku.

Figura u okna
olej a akryl na plátně, 120 x 95 cm, 2007

Mikulovské výtvarné sypozium 2002

20. 7. – 17. 8. 2002