Dílna Mikulov - Výtvarné symposium
Několik poznámek k šestému ročníku Mikulovského výtvarného sympozia "dílna"
 
Původní význam slova sympozium (symposion), které má svůj počátek v antice, se poněkud lišil od současného – znamenal závěr hostiny, „společnou pitku“, ovšem ne jen tak ledajakou, nýbrž odehrávající se ve vzdělaných kruzích. Je proto prozíravé, že duchovní otcové mikulovských setkání raději zvolili název dílna – od slova dělati. Přesto lze říci, že byly v podstatě naplněny všechny atributy obou takto vymezených pojmů. Zejména podmínky pro naplnění původního významu slova symposion jsou v Mikulově zvláště dobré, analogií bychom mohli konstatovat mnoho (např. předseda symposia – řecky symposiarchos – zpravidla určoval poměr, v němž se mísilo víno s vodou). Již tradičně bývají neméně úspěšně plněny také všechny předpoklady pracovní dílny, o čemž svědčí již pěkná řádka uměleckých děl vzešlých z předchozích pěti ročníků. Zábavu po vzoru Řeků a Římanů obstarávali pěvci, hudebníci, kejklíři a tanečníci a také hosté sami přispívali svým dílem k zábavě - zvláště vlastními básněmi a písněmi. Zdá se, že od dob antiky jsme se asi příliš nezměnili. Po vzoru našich předků se rovněž diskutovalo na různá témata, zejména filozofická, často však učené rozpravy přecházely v „nezávazné tlachání“ (jak referuje naučná literatura). Možnosti, které sympozia poskytují pro tvůrce dnes, jsou zvláště momenty ustálení, klidu, koncentrace a kolektivnosti a v principu se podstatně neliší např. od sportovního soustředění pilujícího formu. Autoři byli na své výkony dobře připraveni, většina z nich ostatně postupovala v intencích své dosavadní tvůrčí práce. Šestý ročník snad nezklamal očekávání, která byla tentokrát poznamenána výhledem na brzké otevření stálé expozice mikulovských dílen v prostorách zámku. Možná to byl jeden z podnětů k určité korekci jeho koncepční strategie. Poslední ročník totiž charakterizuje oproti předchozím dílnám určitý dramaturgický posun. Ve srovnání s poměrně názorově semknutým autorským zastoupením minulých setkání tu byla evidentní snaha o větší názorovou a žánrovou šíři a výraznější generační odstupnění. Také materiálově znamená větší pestrost. Po marginálním pokusu prvního ročníku si Pavel Opočenský přivezl pro svou práci typický tvrdý materiál (žulu). Ve svém monumentálním objektu využil do krajnosti možnosti technologie řezání kamene lanovou pilou. Netypickým materiálem (leštěná nerezová ocel) zaujme také objekt Margity Titlové, který umožňuje přímý kontakt s divákem, který má lákavou příležitost proměnit se v Nebeského chodce. S principem zrcadlení pracuje také tvarově čistý komorní objekt hosta dílny Dalibora Chatrného, který se stane součástí sbírky mikulovského zámku. I při krátkodobé instalaci pak autor zaktualizoval v kontextu mladších tvůrců svoji enviromentální práci – proděravění stromu zrcadly. Pro komornější měřítko se rozhodl rovněž spoluzakladatel mikulovského sympozia Nikos Armutidis. Pro stálou sbírku zrealizoval v bronzu plastiku obdařenou všemi charakteristickými znaky svého abstraktního, haptického a silně prostorového myšlení. Konkrétní sochařskou imaginaci rozvinul Jiří Sobotka ve své variabilní sestavě mykologického zátiší, v němž jsou přezvětšené dubové houby spíše zástupným prvkem figurace. Přestože je Martin Mainer zpravidla spojován s bytostně malířským projevem, svůj repertoár tentokrát zredukoval na zvláštní polohu šamansko konceptuálního spiritismu, ukrytého do zakódovaných zpráv připomínajících kombinatoriku děrných štítků. Naopak reprezentantem ryzích, „klasických“ nefigurálních malířských prostředků se stal generačně spřízněný Jan Bačkovský svou velkoformátovou spontánní a velmi osobní výpovědí. Kurátorka šestého ročníku mikulovské dílny Martina Riedlbauchová, která zaštítila výběr autorů, zrealizovala sérii obrazů tematizujících princip řádu a chaosu. Výsledkem je jakási topografie malířské plochy, velmi dekorativní a bytostně ženská, snad díky strukturálním osnovám „tkaným“ malířským rukopisem. Je zřejmé, že v konkurenci dalších sympozií u nás se mikulovská dílna stále zřetelněji profiluje směrem k multidisciplinární šíři. K jejím zvláštnostem patří propojení nejen s exteriérovým prostředím parku, ale současně předpoklad využití možností zámeckých prostor pro budování sbírky v duchu galerijních kritérií. Není třeba pochybovat o tom, že důvody pro kvalitní účast budoucích umělců mikulovské dílny jsou dostatečně lákavé.
 
PhDr. Kaliopi Chamonikola
ředitelka Moravské galerie v Brně