Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Libor Lípa


narozen: 12. 9. 1963
studia: SUPŠ Brno
adresa: Jindřicha Plachty 19, 150 00  Praha 5
e-mail: lipaart@seznam.cz
http://www.lipaart.cz

Autor také v roce 1994 a 2003.

ÚVAHA O TEORII RELATIVITY ČASU, EGOISMU A SEBE SAMA
(Takřka otevřený dopis)

Budeme-li uvažovat, že čas existuje, pokud existuje hmota, a člověk jej dokáže vnímat, vnímá a v neposlední řadě taky měří, máme před sebou cestu uvažování. Hmota trpí rozkladem v průběhu plynutí času. Člověk na tomto základě funguje již miliony let naprosto stejně a na možnostech poznání svůj život prodlužuje a naopak. Takže, plynutím času člověk stárne – rozkládá se. Pokud tedy jedinec věnuje své práci určitý čas, dejme tomu uměleckému dílu, dává logicky sám sebe. Čím více času, tím větší kus sebe sama. Čím větší díl sebe ponechá dílu, tím více může chápat jeho zastavený čas, pokud opravdu vychází nebo čerpá z přírody. Malíř či sochař, který právě dokončil práci, kontinuálně pokračuje v procesu stárnutí či rozkladu díky plynutí času. Ale dílo, myslím tím obsah a formu pří kladně obrazu, se časově zastavuje. Ale existuje přeci umění, které sic vzniká v reálném čase, přesto dokáže být nejen současné, ale i staré a na druhou stranu nadčasové. Vlastně předběhne čas. A divák, než-li k němu ve svém reálném čase najde určité pochopení či vztah, zestárne. Do kážeme tedy uměním vracet, sledovat nebo urychlovat čas? Pokud jde o rozum, tak určitě. Mám ten pocit, že umělec tvořící v ob klopení přírody, a chce-li z ní opravdu vycházet, nezrychluje vlastní čas díla relativně natolik, dává-li mu mnohem více sebe a vytváří-li syntézu toho období, tedy času, který věci věnoval. Samo dílo má pak reálnější čas i podobu, anebo je v jakémsi lidském předstihu. Zato zdá se ten, kdo není v jakékoli po době spjat s přírodou, že vytváří pak dílo méně odevzdané a zrychlené natolik, že sám tvůrce musí leckdy pak věnovat následně mnoho času a tedy i sám sebe tomu, aby své dílo pochopil. V mnoha případech jde pouze o braní reálného času jiným, než-li dát možnost divákovi se v možné nadčasovosti myšlenkově vyvíjet. Proto se někdy tudíž hovoří o takzvané ztrátě času. Výtvor egoismu - ten do sebe povětšinou vstřebává nežli dává, i když mu leckdy jedinec-tvůrce věnuje mnoho svého reálného času.
MVS má za sebou sedm let trvání. Pro mne osm let organizační, duševní a z části umělecké práce. Doufám, že věci mají již svůj řád, alespoň ten fundamentální. Je potřeba mnohé ještě změnit a upravit. Budu poblíž a pokud bude moje rada potřebná, neotočím se zády. Kant tvrdil, že čas a prostor mají stejnou podstatu a vzhled. Ale čas ubíhá, já stárnu, a pro to chci nyní dávat více své práci, kterou miluji. Mám totiž někdy pocit, že mi říká egoisto.

Díky za vše.
Váš (bývalý) garant

Pozn. Po uplynutí asi dvou hodin od napsání tohoto textu přišla má choť ze zaměstnání ze školy s touto příhodou. Zadala dětem za úkol vytvořit větu na slovo VĚČNOST. M. K., pátá tř. ZvŠ, napsala: „MÁM KLID VĚČNÉHO ČASU.“ Neuvěřitelné.

P. S. Když budete držet tento katalog MVS "dílna" 2000 v rukou, již se bude psát rok 2001 a počátek prvního roku nového tisíciletí. Berte tedy tento katalog i jako přání dalšího dobrého života od všech z Mikulova.

Libor Lípa, kurátor MVS "dílna" '00
v Mikulově dne 19. 10. 2000
 


Růžové nehty
Růžové nehty
akryl na plátně, 160 x 145 cm, 2000

Červené rty
Červené rty
akryl na plátně, 160 x 145 cm, 2000