Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

SKLIZEŇ 1994–2000

(výsledky Mikulovských výtvarných sympózií)
 
Koncem srpna byl ukončen již sedmý ročník Mikulovského výtvarného sympozia "dílna" 2000. K vyústění závěrečného programu patřilo rovněž otevření stálé expozice v prostorách mikulovského zámku mapující výsledky z těchto sympozií. Pro rozsahem nevelkou a v pořadí první verzi expozice, která nicméně rozšiřuje spektrum nemnoha stálých instalací současného umění u nás, byl zvolen název podbarvený specifickou místní terminologií „Sklizeň 1994–2000“. Insta lace tohoto druhu vycházející z dnes již poměrně početné sbírky děl v majetku města Mikulova je příležitostí k dílčí bilanci, v tomto případě spojenou také s přemýšlením o nadčasovém aspektu výtvarných děl – „materializovaných vzpomínek na velmi pomíjivé okamžiky“ sympoziálních letních měsíců a v době vzniku ještě opředených mnohými emocionálními vazbami.
Tradice mikulovských setkání vyzařujících nenapodobitelnou atmosféru, určitě díky historickým půvabům města na úpatí Pálavských vrchů (básník Jan Skácel patrně nejlépe vystihl jeho genia loci jako „kousek Itálie, z vůle Boží přenesený na Moravu“), se zrodila na počátku roku 1994. Stála za ní společná iniciativa pracovníků Městského úřadu a entuziasmus sochaře Nikose Armutidise, který si – ostatně podobně jako mnoho dalších – vytvořil k městu hluboký citový vztah. Vydatná spolupráce Regionálního muzea v Mikulově disponujícího velkorysými zámeckými prosto rami poskytla nezbytné zázemí pro práci umělců a jejich prezentaci, okolí zámeckého areálu a park pak velkorysé příležitosti pro monumentální sochařské realizace. To jsou přinejmenším objektivní důvody, proč zvláštností a ojedinělostí mikulovských dílen je (patrně snad s výjimkou mezinárodního sympozia v Plasech) již od počátku důsledně multidisciplinární přístup.
 
Pokus o retrospektivu ukazuje, že v rámci letních pracovních setkání se v Mikulově doposud vystřídaly tři a půl desítky autorů. Při jednom z prvních ročníků, formulujících profil mikulovských setkání, přitom zaznělo něco o historií předurčeném statutu umělce, návratu k tradici dílen a k umělecké práci, která vychází z řemesla. To má jistě svou vnitřní logiku – čas na souvislou tvůrčí činnost bez každodenních existenčních starostí má příznivý vliv nejen na koncentraci, ale také na soustav ný rukodělný proces vzniku výtvarného díla, i když se prakticky jeho názorovému charakteru žádná omezení nekladou (živým důkazem jsou např. konceptuální metody práce D. Chatrného). Profil jednotlivých ročníků je ve skutečnosti utvářen pravidly zaručujícími určitou kontinuitu – po radní sbor a kurátor stávajícího ročníku "dílny" jmenují kurátora příštího ročníku s právem přizvat autory „spřízněné volbou“. V tomto smyslu je určitě něco na slovech básníka J. Gruši, že má smysl „některá setkání utvářet jako umělecká díla – hledat správný poměr času, místa a nalézt správná jména lidí, kteří se mají setkat tak, aby se věci daly do pohybu“. Na druhé straně je nevýhodou jisté nebezpečí názorové jednostrannosti, kterému organizátoři zvláště v posledních ročnících vcelku úspěšně čelí snahou o určitý dramaturgický posun jednak směrem k větší šíři vý tvarných a žánrových přístupů a také k výraznějšímu generačnímu rozpětí. Od roku 1994 se v úloze kurátora vystřídali Nikos Armutidis, 1995 Stefan Milkov, 1996 Jaroslav Róna, 1997 Čestmír Suška, 1998 Petr Jareš, 1999 Martina Riedlbauchová a v roce 2000 mikulovský malíř Libor Lípa. Výčet jmen naznačuje, že zejména opakované preference členů skupiny Tvrdohlavých zanechaly v profilu mikulovských sympozií dominantní vliv (vedle výše zmíněných byli v minulých letech účastníky mikulovských dílen rovněž M. Gabriel, F. Skála, S. Diviš a Z. Lhotský). Z expozičního hlediska měl šťastnou ruku ve výběru autorů Petr Jareš, jehož zásluhou se v expozici významně uplatňují kvalitní malířská díla S. Diviše, A. Střížka, bratislavského L. Terena a dalších. Příjemným osvěžením oborové struktury kolekce jsou ve „sklizni“ z roku 1998 (po nominaci Jindřicha Štreita roku 1994 a 1996) také fotografie Tona Stana. Martině Riedlbauchové naproti tomu přísluší zásluha, že rozšířila autorský záběr o další sochaře přinášející větší materiálovou pestrost (mezi převážně dřevěnými objekty se velmi dobře vyjímá žula P. Opočenského) a že se pokusila vyvážit nepoměr mezi pražskými a mimopražskými autory účastí brněnského D. Chatrného, J. Sobotky a svou koncepci dala částečně najevo rovněž volbou M. Mainera a M. Titlové, přinejmenším vzhledem k jejich vazbám na brněnskou FAVU.
 
Letošní ročník se jistě zapíše do historie mikulovských sympozií doposud nejširší mezinárodní reprezentací. Geografická poloha Mikulova přirozeně kalkuluje s rakouským (ve Vídni žijící Ondřej Kouhout) a slovenským zastoupením (Michaela Klimanová Trizuljaková z Bratislavy), punc hvězdné ho obsazení pak roku 2000 dodala osobnost Milana Kunce žijícího v Kolíně nad Rýnem (město Mikulov se tak stalo zřejmě první českou veřejnou sbírkou, v níž je malířské dílo tohoto světově proslulého autora českého původu zastoupeno). K účastníkům posledního ročníku dále patřili Tomáš Císařovský, Zdeněk Halla, Libor Lípa a Tereza Pirščová Brichtová.
 
V zámecké instalaci našla uplatnění jednak prostorová díla komornějšího formátu a pochopitelně zejména malířská tvorba, grafika a fotografie. Rozměrné sochařské realizace jsou soustředěny na východní terase, popř. v zámeckém parku (bezkonkurenčně početná je kolekce sochařských děl S. Milkova), jiná tvoří dekorativní součást některých místních architektonických objektů. Expozice Sklizeň 1994–2000 není řešena podle chronologického klíče. Charakter zámeckého interiéru, skladba prostor příznačná poměrně značnou rozmanitostí, předurčila spíše snahu tvořit jednotlivé kolekce podle určitých jednotících výtvarných kritérií. Tuto koncepci se podařilo relativně nejlépe vtisknou např. instalaci fotografického souboru doplněného malbou narativní povahy, názorově sevřený a poměrně bohatě strukturovaný celek tvoří autoři pracující s předmětností (A. Střížek, L. Teren, J. Sobotka, J. Róna, T. Císařovský, L. Lípa a M. Kunc) a soubor obecně reduktivních autorských přístupů (D. Chatrný, M. Mainer, M. Titlová a Z. Halla).
 
S ohledem na podstatu sympozií nemůže mít expozice nikdy definitivní tvar. Její přirozeností by mělo být pozvolné proměňování, protože po každé „sklizni“ zůstává a zraje to nejlepší k dalšímu archivování.
 
PhDr. Kaliopi Chamonikola
ředitelka Moravské galerie v Brně