Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

AKCE, UDÁLOST, SLAVNOST

I.
Nejdříve nadhled spíše více než méně neosobní. Sympozium si je třeba představit tak trochu v podobě archaicky středověké, jako deset dílniček (dejme tomu, že deset, jejich počet se v průběhu uplynulých deseti let měnil) roztroušených po městě a deset mistrů pracujících zcela samostatně a nezávisle na díle, které by tak či onak mělo zůstat reprezentativní. Musíme si ovšem uvědomit, že těchto deset umělců nespojuje žádná tendence současného výtvarného vývoje, a spíše si je musíme představit jako deset osobností, jednu nepodobnou druhé: mají-li něco společného, je to fakt, že mají „jméno“ a jsou zárukou originality. Tito umělci jsou v dostačující míře zajištěni materiálem, po stránce idejí a námětů mají naprostou volnost. Tak obecně a poněkud vágně lze narýsovat základní obrys těchto akcí, které vedle každodenní a všední pracovní náplně jaksi automaticky nabývají charakteru událostí, neboť nesou pečeť nevšednosti a mimořádnosti, umožňují setkávat se a diskutovat, a v tomto duchu je můžeme chápat lokálně jako místa naprosto vyhovující myšlence přátelství, ale také jako místa ceremoniální a rituální, místa pro slavnost. Neboť: co sympozium, to slavnost. Tedy událost a slavnost, a jaksi navíc fakt, že vytvořená díla dávají základ sbírky současného umění, což je spíše praktický důsledek těchto sympozií. Na rozdíl od běžných výstav a „klasických“ výtvarných akcí je zde osobnost kurátora poněkud v pozadí, neboť nevymýšlí jejich ráz, nedává názvy a konkrétní náplň, ale pracuje jako jeden z účastníků a kurátorství spočívá v tom, že je spíše garantem a koordinátorem. Kdybychom vyjmenovali všechny účastníky deseti ročníků výtvarného sympozia v Mikulově s názvem "dílna", dostali bychom jakýsi přehled o generaci umělců, která debutovala (individuálně i skupinově) v letech osmdesátých, dnes se jí nepřesně a paušálně často říká „generace Tvrdohlavých“, a právě ta zde sice dominuje co do výčtu jmen, ale nikterak neurčuje ráz, „poetiku“ těchto dílen. Jestliže jejich různorodost se příčí jakékoliv klasifikaci a zlozvykům typicky české kantorské kunsthistorie, je to tak lepší.
 
II.
A nyní vhled osobní, zaujatý a subjektivní. Každý návštěvník, tak jako každý přímý účastník sympozia "dílna", je od prvního okamžiku fascinován. Tou fascinací je Mikulov. Návštěvník běhá a chodí, zdolává vrchy a doly, a odměnou za tento horizontálně vertikální nepokoj je mu město, v němž současnost promlouvá v historických kulisách. Ale není to pouhý zevnějšek, kulisy pro turisty, nýbrž kus historie živé, bytelné a obyvatelné. A tak tedy chodí a běhá, od hospody k zámku a od zámku ke kostelu a potom nahoru až ke kapličce na kopci a potom zase dolů k hospodě, a v těle se mu blahodárně rozlévá a míchá všechno profánní a sakrální, co ta živoucí historie Mikulova dává. Taky ta podivná nevyváženost Mikulova, dort s olbřímí hmotou zámku na vrcholku, vedle nějž domky v podhradí zdají se být pitoreskně malé. Není to pro „sympoziálního umělce“ úplně jednoduché, neboť jeho dílo, i kdyby mířilo jinam, musí mít zároveň něco z té zvláštní architektury i atmosféry města, které víc než jiné si dokáže vynutit pozornost a potrpí si na svého genia loci. A každý si uvědomuje, že je zde součástí nejenom celku, ale také něčeho, co jej přesahuje, co přerůstá obvyklý racionalismus skeptika a obzory člověka konzumního. Dýchne na něho velikost, a musí si srovnat myšlenky i rozměry, a i kdyby to byly jen rozměry venkovského města a dech staré historie, cizího patosu a dávné slávy, nezůstane nepohnut. A také nepřehlédne to, co na sympoziu nikdy nechybí: jeho mýtickou základnu. Také zde je na začátku pouhé slovo, které je třeba naplnit obsahem. „Symposion“ u starých Řeků znamenal tolik, co hostina, ale také pitka, a od časů Platónova Symposionu víme, že to byla událost spojená s vedením duchaplných rozhovorů. Dnešní výtvarná sympozia jsou akce jedinečné, ale také ojedinělé, a tedy vzácné. Některým připomínají relikt let šedesátých, a také výtvarnou obcí nejsou přijímána zcela bezvýhradně a kladně. Jsou náročná pro pořadatele i výtvarníky. Kromě jiného potřebujeme čas, místo, peníze a dobrou vůli. Výsledkem je dílo, které vzniká až na místě a z místa námětově často vychází. Místo je jedinečné, a co víc: je určující. Je tedy třeba několika málo větami vykreslit alespoň v hrubých obrysech genius loci tohoto pohraničního města. Leží v blízkosti hranic Rakouska a Slovenska. Jako součást České republiky velice výrazně reprezentuje její část zvanou Morava. Tedy křižovatka, navíc město s vinařskou tradicí sahající až do dávnověku. Důležitější ale než domy, o nichž básník říká, že zpívají, a víc než sudy s vínem a veškerý pestrý folklór zdá se být tradice duchovní, neboť v porovnání s tím, co je vypitelné a vyzpívatelné, je to kamenný dialog kultur a věků, je to město, jemuž definitivní podobu vtiskl kardinál Ditrichštejn, muž víry, ale také neobyčejného porozumění k umění, osobnost každým coulem barokní. Ten také učinil ze Svatého kopečku u Mikulova poutní místo – s Černou loretánskou madonou. Jako rodák z Madridu (který se naučil česky) byl pokračovatelem tradice, v jejímž rámci se Mikulov stal městem duchovní tolerance. Připomeňme, že Mikulov ještě za předchozích Lichtenštejnů se stal útočištěm židů, vyháněných na počátku 15. století z Dolního Rakouska; dvacet let života zde prožil legendární rabbi Löw. Klidné místo tu našla také sekta novokřtěnců, kteří zde měli své centrum habánské keramiky. V historii novější je Mikulov znám jako město, kde začínal svou uměleckou cestu dvacetiletý Alfons Mucha.
 
III.
Zvláštností sympozií je také obecenstvo, které často přihlíží vzniku díla a projevuje své názory. Akce se tak stává přirozeným prostorem pro vznik dialogu, o němž se jinde tak často (a většinou zbytečně) jen hovoří. Jsou to právě „sympoziální“ výtvarníci, kteří mají šanci předvést své dílo jako součást celého představení a alespoň na čas překlenout onu hranici, která odděluje „profánní“ veřejnost od „posvátného“ světa umění a umělců, existuje od počátku vzniku moderního umění a dělí tvůrce od diváka, jenž monotónně opakuje své „nerozumím“. Nikdy neporozumí zcela (umění není plodem dialogů a demokraticky zakulacených stolů!), ale překoná první bariéru nedůvěry, která je jako součást nedobré tradice k „vyššímu“ světu současného umění apriorní. Tato komunikace s divákem je nutná, dává mu šanci být „při tom“ a být svědkem, a tedy do jisté míry i spoluúčastníkem onoho velkého dobrodružství, kterému se ještě stále říká současné umění.
 
Jiří Olič
výtvarný spisovatel
 
 

Mikulovské výtvarné sypozium 2003

19. 7. – 16. 8. 2003